Zažil jsem konec. Viděl jsem hořet farmy. Viděl jsem hořet vesnice. Viděl jsem hořet města a viděl jsem shořet svět.

           

Ten den kdy sem přišel první démon se celá naše sféra otřásla v základech. V tu jedinou sekundu mne zasáhla ozvěna bolesti. Bolesti, kterou tito tvorové teprve měli způsobit, a síla této ozvěny mne málem připravila o rozum.

V následujících letech se tato předtucha začala vyplňovat a já pociťoval smutek. Svět se měnil a už nikdy nebude stejný.

Démoni šířili chaos, smrt a zkázu kamkoli přišli. Byli neorganizovaní, ale přesto smrtelně nebezpeční. Jenže pak se sjednotili. Přišel mocný démon, který je sjednotil a vedl proti všemu životu naší sféry. Když ho spojené armády království Kel’Aahronu a císařství Obmitaru porazily, zavládl v zemích Erganu mír. A mé srdce zpívalo.

 

Mír ale neměl dlouhého trvání. Brzy se začaly jednotlivé země hašteřit o maličkosti a válčit mezi sebou. Hrůzy démonů jim v myslích rychle vybledly. Občas mám pocit, že by náš svět dopadl stejně i bez démonů.

Když přišla druhá invaze, tak to nikdo nečekal. Nový vůdce byl silnější než ten první a šlo za ním více démonů. Jeho voje opět táhly krajem a rozsévaly smrt. Ale náš svět měl pořád ještě nějaké hrdiny a ti se jim postavili v jednom údolí Tingorského pohoří. I tentokrát se podařilo nepřítele porazit.

A vše se vrátilo do starých kolejí. Rozdíl byl v tom, že každá tato válka za sebou zanechala velké šrámy a mnoho mrtvých a každá nová přišla dřív, než se zem a její obyvatelé zahojili.

 

Nejhorší ovšem byla ta třetí. Démonů byly zástupy a jejich vůdce byl silnější, než cokoliv co náš svět kdy potkalo. Tato válka trvala čtyřicet let a vyvrcholila bitvou o Zlaté údolí. Zde se shromáždilo největší spojenecké vojsko, které Ergan pamatuje, aby čelilo největší démoní armádě. Každá zem poslala alespoň nějakou podporu.

 

Bitva trvala tři dny a Zlaté údolí zrudlo krví padlých. Tato bitva stála životy mnoha dobrých mužů, a i když většina spojenecké armády padla, démoni prohráli. Ale jejich vůdce unikl. Řád rytířů mříže ho následující měsíce pronásledoval napříč kontinentem, až ho nakonec přeci jen dopadli a zabili.

Následující týdny byly časem velké radosti, ale zároveň velké bolesti.

 

I když už nepřišel žádný další tak mocný démon, tak přišli jiní. A bylo jich mnoho. V letech 313-418 P. D. se na území Erganu vyskytovalo velké množství samostatných démoních armád. V jednu chvíli jich dokonce současně existovalo sedm.

Bylo jedno, kolik démonů lidé zabili, vždy přišli další. A lidí ubývalo.

 

Když se je nakonec podařilo porazit ve velké bitvě na jižní hranici Kel’Aahronu, nastalo období relativního míru. Země se sice mohla opět volně nadechnout, ale já jsem viděl temný stín, který se nad námi zvedá. S hrůzou v duši jsem pozoroval, jak tento stín zastiňuje a mate duše vládců a vojevůdců. Jak je nenápadně nutí rozpoutávat války a oslabovat vše, co nás mohlo v následujících letech zachránit. Nikdo si už nemohl věřit; ani nikomu jinému a nemohl si být jistý ani svými vlastními myšlenkami. Svět se rozpadal.

Jednoho dne jsem vzhlédnul a uviděl záblesk žlutých očí. Čišelo z nich šílenství, ale také neskutečná zloba a nenávist. V tu chvíli jsem věděl, že přichází další invaze.

 

První padl Kel’Aahron. Dlouhou dobu odolával za pomoci Mel‘Willornských jednotek, ale nakonec, na podzim roku 555, shořel na popel Kel’Eleron. Hlavní město. Zde zemřela většina obrany této země. Kdo přežil, stáhl se do Mel‘Willornu. Ale ani tam nebylo bezpečno. Démoni táhli krajem a za nimi šla smrt.

 

Vypadalo to, že nikdo nepřežil, ale přece. Našla se místa, která odolala. Různá skrytá údolí v horách, či dobře chráněné malé pevnůstky a osady, kterým se hlavní voj vyhnul. Jedno takové místo je právě Bílý Dvůr. Tato osada se nijak nelišila od ostatních až do té doby, než její obyvatelé našli způsob, jak zacelit závoj mezi sférami a tím zastavit příval démonů. Svět měl opět naději.

 

Ovšem Caspiel a jeho armáda zde zůstali a nyní pokračují v boji, i když mnohem opatrněji.