Příběh 2021

Tyr

13 den 1 měsíce 742 P.D.
Katedra Věštectví
Erinius Předvídavý Garant projektu taktického využití nahlížení do budoucnosti
Po pěti letech náročného výzkumu a mnoha vyčerpávajících a drahých experimentech jsme dospěli k průlomu.
Již bez větších obtíží dovedeme nahlédnout do budoucnosti a jsme stále přesnější v zaostřování a směřování těchto vizí Už dovedeme s jistotou vyvolat výjev z konkrétních míst a směřování na určité osoby přináší také mnohem častější úspěchy.
Drobný problém začíná být až při určování přesného času a nepatrný, prakticky zanedbatelný, zádrhel je i to, že nevíme jistě, jestli se spatřená událost odehraje ani jaká je šance že se odehraje.
Abych to shrnul. Po skoro dvou tisících zlatů a pěti letech pořád nemáme praktické využití pro tento projekt a vaše peníze jsme prakticky vyhodili oknem.
Erinius zmačkal papír a odhodil ho na rostoucí hromadu. Chytil se za hlavu a přemýšlel co teď. Přesvědčil Tyrskou armádu, že tento projekt jim přinese taktickou výhodu nad Egoranem a teď nemá nic co by jim přednesl.
Zrovna uvažoval kde by ho asi Tyrští Skauti nenašli, když se otevřeli dveře. Vešla jeho asistentka Tilia s nadšeným výrazem. „Podařilo se mi to!“ Srdce mu poskočilo radostí. „Vyvolala jsem vizi minulosti.“ Jeho radost opadla stejně rychle, jako přišla a s ní i veškerá naděje. „Co je mi po minulosti. Já potřebuju vidět budoucnost.“
Tilia se zarazila „Ale tohle by mohlo být užitečné. Viděla jsem, kde měli permoníci tajnou továrnu v době války proti Běsům. Je to na povrchu a museli ji opustit dost narychlo. Pravděpodobně tam zůstalo hodně věcí.“
Eriniovi svitla jiskřička naděje. Když to podá jako vizi Tyrské jednotky objevující důležitý nález mohlo by ho to zachránit.
Natáhl se pro nový papír a začal psát:
13 den 1 měsíce 742 P.D.
Katedra Věštectví 
Erinius Předvídavý …
 

Egoran

Patnáctý den prvního měsíce roku 742 P.D.
Horská bašta Egoran, hospoda U chlupatý žáby
„Vám povim, stojí to za drek, hdyž vám seberó bráchu…!“ rozčiloval se v rohu sedící permoník. Nevypadal ani chytře ani mile, i přesto měl však sdostatek posluchačů. Důvodů asi bylo víc, ale hlavními dvěma bylo možno tušit jistou exotičnost jeho druhu – jinak byli v hospodě skoro samí lidé, jen v druhém rohu pár trpaslíků – a pak také hlasitost podnapilce. 

Permoník přišel do hospody toho večera kousek po západu slunce, a pil jak nezavřený. Z toho, co mohli návštěvníci prozatím vyslechnout, bylo jasné jen jedno: host je tak trochu debil a host nedávno ztratil bratra.
„Ústřední výbor řek‘, že teda jako je bedna, ten muj brat, a von sofort poudá: ‚Džarbe, úvéčko mňa odvelívá dopryče na supertajnou základnu hdesi kósek…‘“ pokračoval permoník v neúhledném monologu, který prokládal mocnými doušky z tupláku piva říznutého echtovní Egoranskou kamenovicí.
Hosté se nadále bavili nesourodostí jeho řeči. Jen dva hosté se bavili něčím úplně jiným. ‚Supertajná základna‘ zaujala jejich sluch. Oba byli ve svém cechu dost vysoko na to, aby tato informace jimi podaná jejich vedení měla dostatečný dopad. Kdoví, třeba mohli i povýšit… Nyní však nadále pozorně naslouchali opíjejícímu se permoníkovi.
„Von, abyste věděli, chábři vezdejšový, von byla jakože inžaňer. Dělal golemůch a gedžitův a… a trinitro-todleto, ať mě hrom ztrestá esi kecám…!“ permoník už začínal opilecky blábolit, a dva páry uší dvou cechovních špehů byly čím dál tím našpicovanější.
„Nua já teď sem zbyl jakože sámuš, bezparťákuš, fprdeli, prostě. Brácho, Džezbere, rodný chábre můj, týpečku nezlatější. Šel bych hnedkonc za tebó, ale sám ani heverem.“
Cechovní špehové se na sebe podívali a zlehka kývli. Nedbali na to, že nevěděli, co je to hever. Šlo jim o něco jiného. To, že permoníkovi zaplatili další rundu, bylo kvitováno jeho hlasitým povděkem.  Po dalším tupláku byl permoník ještě sdílnější. 
Ještě té noci předali špehýři všechny vypáčené informace představenému svého cechu. Druhý den ráno ty informace prolétly cechovní radou. Odpoledne bylo radou horské bašty Egoran poměrně slavnostně, ale především kvapně, vyhlášeno:
Z vybraných zástupců městských cechů tímto naše městské shromáždění vysílá výpravu, která našemu městu přinese další prosperitu a taktickou výhodu nad našimi opovrženíhodnými sousedy. Jejich cílem je permonická faktorie na povrchu, jen nemnoho dní cesty od našich městských bran.

Lestenovo Svobodné Dominium

Amélie Meredith Lesten-Croft nemohla usnout. Večer pročítala hlášení od Památkářů. Jejich agenti zaznamenali, že v Tyru chystají nějakou malou výpravu. To by nabylo nic neobvyklého, podezřelé ale bylo, jak pečlivě tajili všechny podrobnosti. Podařilo se zjistit jen tolik, že od cíle této výpravy si tyrští slibují výhody, které by jim zajistily převahu nad sousedními státy. Zatím se však nepodařilo zjistit nic konkrétního. A co víc, podobně tajná výprava bude, zdá se, vyslána i z Egoranu.
Vstala a vydala se do pracovny. Co když Tyr s Egoranem plánují nějaký podraz proti LSD?
Zavřela dveře a ztuhla. Něco tu není správně. Někdo tu byl a možná ještě je. Bleskově natáhla kuši a obezřetně přistoupila ke svému stolu. Těžké sametové závěsy povlávaly v nočním vánku a úplněk svítil pootevřeným oknem. Na její židli se cosi zalesklo a ona pojala podezření… připínáček! Poodhrnula závěs a uviděla nad oknem visící váček s tenkým lankem připevněným ke klice.
Poodstoupila, tětiva zadrnčela a váčkem proletěla šipka. K zemi se snesl oblak žluté barvy. „Tak už vylez, Ochné.“ 
Ze skříně se vynořil hrbáč a prskal smíchy. 
„Měla ses vidět! Myslelas‘, že po tobě někdo ‘de, že? Škoda tý žlutý barvy... Moc by ti slušela.“
„Vypadni odsud, Ochné. Teď na tebe nemám náladu ani čas.“ 
Neměla ho ráda. Nejenže měl hrozný smysl pro humor, byl taky asi jedinou osobou v celém Dominiu, které nemohla poroučet. Ale nejhorší ze všeho byl jeho zjev. Naprosto odporoval všem ideálům krásy.
„Trápí tě ta Egoranská výprava, že…? No nic, tak já jdu, ó Vznešená a nejkrásnější!“ A s křivou poklonou se otočil k odchodu. 
„Stůj! Co o těch výpravách víš? A odkud!?“ 
Hrbáč se otočil. 
„Tákže, Tyr posílá taky jednu,“ poznamenal. 
„Jde o výpravu do staré permonické základny, kde by se dalo najít hafo fajných informací a šikovných přístrojů. Co se týče zdroje, tak ten si nechám pro sebe.“
„Kurva!“ zaklela Amélie. 
„S’že, odkud to víš?“ podivil se Ochné. „Ale to je teď jedno, no, nicméně si myslím, že LSD z toho nemůže být vynecháno a mí lidi zjistili i kde by ta základna zhruba měla být.“
„Proč mi to říkáš? Není to zase nějaký nablblý vtip?“ Zamračila se Amélie. 
„Musíme spojit všechny informace, co máme. Tady jde o budoucnost celé naší země. To je vážná věc.“ Ohradil se hrbáč. 
„A co ta barva a připínáček?“ 
„Jen neškodné vtípky. Teď už vážně. Svolám na zítra poradu?“
„Jo. Ale teď už padej. Účet za ten obarvený koberec ti nechám poslat ráno,“ řekla Amélie a smetla připínáček za židle.
Dveře se zabouchly a ona věděla, že na této výpravě bude záležet celá budoucnost její země.

Poté co Smíchostráž vynutila v poradní síni pořádek, si Amélie Meredith Lesten-Croft, Vnešená a Nejkrásnější vládkyně Svobodného dominia, vzala slovo:
„Tyr a Egoran, tradiční státy, které před námi mají v mnohém náskok, chtějí získat náskok ještě větší. Dozvěděli se o nějaké tajné permonické stanici. Víme, že permonická technologie je té naší na hony vzdálená, byli a jsou před námi o dost napřed. Musíme vypravit expedici a té stanice se zmocnit dříve, než naši sokové.“
Tomu byla vyjádřena podpora, halasně ze strany Žlutých, důstojně ze strany Fialových. Ještě téhož dne bylo ustanoveno, že výprava bude vyslána co nejdříve. Tedy, co nejdříve – bylo třeba dohodnout její složení, o čemž se vedla poměrně hlasitá pře až do ranních hodin. Nakonec se, zpočátku velmi různé, názory víceméně sjednotily, a pětičlenná družina byla ustanovena – Fialový vůdce se svým asistentem, zástupce Žlutých, lékař a ochranka. Na každou z těch pozic byl vybrán i poměrně vhodný kandidát.
***
„Evalde, smím tě o něco požádat?“ oslovila po shromáždění Vznešená a Nejkrásnější vůdce své výpravy.
„Kdykoli o cokoli, paní,“ odpověděl šlechtic kulantně.
„Musím zdůraznit, že pokud se cestou setkáte s výpravami z obou dalších států, měli byste se zdržet otevřeného konfliktu. Mír mezi námi je poměrně křehká věc, nerada bych, aby se ta křehká věc rozbila.“
„Rozumím, paní. Nicméně mi přichází na mysl – co různé záškodnické akce, trochu je zpomalit, hodit jim takzvaně klacek pod nohy…?“ tázal se Evald se zdviženým obočím.
Amélie Meredith se odmlčela, půvabně naklonila hlavu a… škodolibě se usmála.