Pověst o Bartoloměji Nezlomnějovi

*Když kteréhokoli z Farmářů probudíte uprostřed noci, zvládne vám tohle dědečkovo vyprávění přeříkat na písmenko přesně. Stay awhile and listen…*

​

„Před mnoha generacemi byl Pupkem našeho rodu Bartoloměj, později zvaný Nezlomněj. 

​

Sám, v srdci ryzím farmářem, chápal, že se ve světě pohybují býložravci i masožravci. Sebe například považoval za zářný příklad býložravce… třeba býka – poklidné, rozumné stvoření se zdravou dávkou protektivní agrese.

​

Jednoho dne do jeho rodného městecu (už ne vesnice, ale pořád ještě ne města) přitáhla nezvykle početná skupina banditů. Jali se přerozdělovat místní majetek v duchu řádné LSD férovky. Protože Bartoloměj vždy považoval loupežníky a raubíře za přirozenou součást koloběhu majetku, vyčkával, až se objeví na jeho prahu. 

​

Když už sousedům vybrakovali i skryté zásoby skrytých zásob, vypálili všechny slepice a povraždili stodoly, vydali se nájezdníci ke kamennému stavení Bartolomějovu. Byl to dům pořádný, jak se na sedláka sluší – zeď na dva lokte, dubová vrata a okna jako špehýrky. 

​

Lupem řádně namlsaný náčelník banditů už se hrne do dveří, když vtom se v nich objeví Bartoloměj, který rameny vyplní celá skromná dvoukřídlá vrata.

​

„To bláto mi do baráku netahej. Zuj se, holoto, sic loupit nebudeš!”

Vida, že náčelník nechal mravy doma za pecí a tasil na něho meč, rozkřápl mu Bartoloměj hlavu motykou.

​

Ostatní, jsouce svědky bídného konce svého vůdce, se zuřivě vrhli na starousedlíka. A tehdy začala a taky rychle skončila bitva u Venkovské Lhoty, kde zahynula většina loupežníků. Hromada mrtvol brzy převyšovala domácí pečlivě opečovávaný kompost. Poslední tři přeživší rezignovali, zuli se, dostali od Bartoloměje korbel piva na zjitřené nervy a nakonec – raději bez lupu, ale při plném zdraví – zdvořile vycouvali ze Lhoty. Svým činem se proslavil a získal si oblibu nejen mezi prostým lidem, ale také šlechtou, která si za ním jezdila pro radu.

​

Vzpomínkou na tento den je nám rodinný obraz zpodobňující Bartoloměje Nezloměje s jeho motykou, kterou vtloukal do prázdných hlav základy dobrého chování. Před ním klečící šlechtična pokládá důležité otázky z oblasti agrikultury. Co tak vím, tak se ho ptala, jak se jmenuje tahle zelená věc, co roste všude okolo. A von jí říká, ďouče, to je tráva.” *Pat pat*